Se vší úctou a respektem si dovoluji nazvat paní spisovatelku Ivonu Březinovou mistrovou empatie. Opět dokázala uchopit další z citlivých a křehkých témat týkajících se dětí a skvěle vystavět příběh, který odkryje bolavá místa a navrhne smysluplné řešení.
Tentokrát jde o z jednoho pohledu šťastnou událost, kterou je příchod sourozence. Ale ne každé dítě si přeje přijít o statut jedináčka. Devítiletá Tonča má zcela jasno v tom, že sourozence nechce. Chce mít nadále plnou pozornost svých rodičů i prarodičů, a na rovinu to říká a dává najevo. Jenže jí je logicky vysvětlováno, že další dítě je pro rodinu požehnáním a že bude stejně milovaná, jako její budoucí sestřička Emilka.
Kniha je čtivá, psaná z vícero pohledů a v závěru nabízí i desatero použitelných rad.
Pamatuji se, jaké to bylo pro moji dceru Báru, když se nám narodil její bratr Tobiáš. A Bára si jistě pamatuje, jak si chtěla hrát na koťátko v bříšku, které se má narodit…