Básně Jaroslava Seiferta mě celý život baví, těší a dojímají. Už jako malá holka jsem recitovala báseň Maminčina kytice na zlatých svatbách dlouholetých manželů a nestydím se ji i dnes zarecitovat třeba svojí mámě.
Seifertova poetika, láska k matce, k rodnému kraji je tak strhující a nadčasová, že čtenáře oslovuje již mnoho let a dál bude. Básně jsou veselé i smutné, jezdí v nich vlaky, vyhlíží se z oken, darují se květiny, je o dětech, o lásce mateřské i partnerské, o obyčejných věcech, o dětství a o věcech které nás utvářejí.
Ukázka ze sbírky:
Maminčina kytice
V rodinném albu ze sametu
jež nevešlo se na můj klín,
na stránce plné amoretů
je starý portrét maminčin.
Je v závoji, má dlouhou vlečku
a tatínkovi v čamaře,
který je nad ní u stolečku,
upřeně hledí do tváře.
Svatba a kvítí! Svatebčané,
tanec, prstýnky ze zlata!
Růžičky stuhou uvázané
tiskne si k srdci dojata.
A tmavé copy pod závojem
má třikrát kolem stočené.
Je mladá, krásná, a ten dojem
dítě už nezapomene.
Tatínek – jako tenkrát muži –
má kníry. Opřen vestoje,
dívá se na kytici růží,
zastřenou cípem závoje.
Dost růži jsem už viděl v žití,
nakonec zbylo těchto pár.
Dost měl jich, mnohé toužil míti,
a život přešel, jsem už stár.
Trpce si říkám tuto větu.
Jak je to hezké, býti mlád!
Na stránce plné amoretů
jsou růže svěží posavad.
Jana Šmejkalová
